Dřív bývaly takové dřevěné konstrukce, nevím, jak se jim říkalo, a na ty se věšely koberce, aby se mohly vyklepat. Tenhle příběh mi vyprávěla moje babička. Narodila se v Praze, kde také strávila své mládí. Jednou ji maminka poslala klepat a odešla do práce. Moje babička svůj úkol splnila, ale děda, který měl naši pokrývku podlahy uklidit, se zapomněl v hospodě s kamarády. A tak ho zasypala hromada sněhu. V noci totiž byla pěkná vánice.

Obývák

Zelený koberec v obýváku jsem si nejdřív hodně přála. Mám to tak vlastně se vším. Pro něco se nadchnu a za půl roku bych to chtěla jinak, chtěla bych změnu, chtěla bych nový. Jenže to nejde. S některou věcí tedy ano, ale většinou ne. Například sedačku máme už třetí a to bydlíme v domě sedm let. Kdo to tak má? Já věřím, že nejsem sama. Ještě, že to tak mám pouze s věcmi. Ve vztahu jsme stálá, konzervativní.

Nezařazené